PO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY Víno, vinařství a turistika - HLAVNÍ STRANA PREZENTACE 1 Vinařská oblast Morava Vinařská oblast Čechy
Vinařská turistika
Vinařská oblast Čechy
Vinařská oblast Morava
Česká vína
Moravská vína
Vinařství
Producenti vína
Vinařské stezky
Cech českých vinařů
Svaz moravských vinařů
Vinné sklepy
Vinotéky
Vinárny
Gastronomické speciality
Folklorní akce a festivaly
Folklorní sdružení
Folklorní soubory
Folklorní festivaly
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla a výrobky
ČESKÁ REPUBLIKA
Služby pro turisty
Informační centra
Kultura a zábava
Památky UNESCO
Památky a architektura
Hrady a zámky
Aktivní dovolená
Turistika
Sport a relaxace
Ubytování
Stravování
Lázeňská zařízení
Přírodní zajímavosti
Chráněná krajinná území
Jeskyně a propasti
Naučné stezky
Klub českých turistů
Cestovní kanceláře
Turistické akce
Veletrhy a výstavy
Kongresy a konference

Vyhledávací centrum
Rejstřík ČR
Království perníku

Ďáblův kopec [ Легенда ]

Jihozápadním směrem od Jindřichova ve Slezsku, nedaleko obce Petrovice se nachází Ďáblův kopec. O tom, proč hora nese tento název, vypráví tato pověst.
Po prašné cestě drkotal vůz. Pod okovanými koly občas zajiskřily kameny a pytle s moukou uložené na dřevěné korbě poskočily. Vůz táhli dva koně. Na jednom z nich seděl forman a pobízel bičem unavená zvířata k rychlejší chůzí. Do cíle zbývala více než hodina jízdy a forman nevěřil, že do Jindřichova dojede do setmění. Navíc začalo pršet a prašná vozovka se proměnila v rozbahněnou strouhu. Kopyta koní se bořila do blátivých děr a výmolů, plachta, která byla upevněná na korbě, ztěžkla vodou a muž raději seskočil z promáčeného koňského hřbetu a pomalu kráčel vedle povozu. Začalo se stmívat.
Náhle koně zastavili, odfrkli a začali hrabat kopyty. Forman si posunul čepici z čela a rozhlédl se. Po pravé straně cesty zářila okénka jakého si domu. Protože se koně odmítaly pohnout, nechal stát povoz na místě a vydal se do blízkého stavení. Dřevěná tabule nad vchodem vyzývala formana ke vstupu do hostince.
"Jsem to blázen," pomyslel si forman, ještě než sáhl na mosaznou kliku, "nikdy předtím jsem si nevšimnul, že by v těchto místech stál nějaký dům. Inu, zřejmě si budu muset koupit menší klobouk, abych viděl i do stran."
Forman se pobaveně pousmál a vstoupil do krčmy. Hned za dveřmi zavadil hlavou o slaměný věnec, který se houpal na dřevěné tyči nad vchodem. Podíval se vzhůru a na chvíli měl pocit jako by stál pod oprátkou. Černou myšlenku však zahnala vidina bohaté večeře, když se odklopila prkenná dvířka a na schodech vedoucích ze sklípku stála postava muže držícího v jedné ruce baňatý džbán a v druhé mísu plnou jitrnic.
"Krásný večer přeju," poskočil ohryzek na krku vychrtlého muže "Vítej v mém hostinci a posaď se. Už zdáli jsem slyšel drkotání tvého vozu, tak jsem utíkal připravit něco dobrého k jídlu a pití," hlaholil hostinský a už stál vedle stolu, k němuž se jeho host posadil. "Udělej si pohodlí !" Forman se zavrtěl na tvrdé lavici a nasál vůni jitrnic. Ještě než se pustil do jídla, vyprávěl hostinskému,kam měl dnes namířeno, a že uvítá, nechá-li jej v hostinci přenocovat a postará se o jeho utahané koně, aby mohl časně zrána vyrazit k Jindřichovu. A za chvíli se už ozývalo jen hlasité mlaskání a formanova brada svítila mastnotou. Když potom propláchl krk vínem, blaženě se usmál, poplácal se po vypouklém břichu a rozhlédl se po krčmě. Teď si teprve uvědomil, že je úplně prázdná a tak čistě uklizená, že neshledal sebemenší stopu po bývalé přítomnosti hostů. "Že by celý den nikdy tento lokál nenavštívil ?" ptal se forman sám sebe, ale to už se vracel zvenku hostinský, který mezitím odběhl obstarat koně.
"Tak co ? Chutnalo ? Přidávám do těch jitrnic zvláštní koření, které po jídle zlepšuje náladu a po třech hodinách přináší zdravý a pevný spánek. A tak to má po dobré večeři být, že ?" Hostinský přinesl další džbán a přisedl si k formanovi. "A teď mi něco povídej o životě tam venku. Víš, většinou je tady tak plno, že nemám čas si s hosty povykládat a já se odsud málokdy dostanu ven," opřel se lokty o stůl a upřel na formana malé tmavé oči. Ten pohled jakoby popíral dobrosrdečnost, kterou se hostinský snažil vykouzlit širokým úsměvem.
Forman na chvilku zpozorněl, cosi se mu na tom člověku nelíbilo. Z jeho očí vycházelo něco jiného než z úst a jeho ruka, která se dotkla formanovy dlaně, při uvítání byla studená a natažená jako mrtvá ryba. Ale vzápětí všechny nedůvěřivé myšlenky jakoby mávnutím kouzelného proutku odletěly a formanův svět se barvil do růžova. Chechtal se všemu co vyprávěl sám, i tomu, co povídal hostinský. Vůbec mu nepřišlo divné, že neví co mluví, že slova se mu stále více zamotávají do jazyka a těžce dopadají na rychle klesající hladinu vína. Potom ho stěny místnosti obletěly dokola a forman se ani nestačil zachytit hrany stolu, jak padal kamsi do tmy.
Na stéblech trávy se třpytila rosa, nad lesem se vznášel jemný opar mlhy a po cestě kráčel potulný tovaryš s tlumokem na zádech. Zpíval si do kroku a rozhlížel se po krajině, která voněla letním ránem. Náhle se zastavil. Kousek od cesty uviděl ležet spícího muže. Přikročil k němu a zatřásl mu ramenem : "Proboha, co jste si to vybral za místo pro odpočinek ? Jste v pořádku ?"
Muž se náhle posadil a vytřeštil na tovaryše zkalené oči. "Kde, kde to jsem ? Kde je můj vůz ? Kde je ta krčma ?" Chrlil ze sebe spoustu otázek a udiveně točil hlavou na všechny strany. Tovaryš pomohl muži vstát, podepřel ho pod paži a opravdu mu nemohl na žádnou z keho otázek odpovědět. Jen s jistotou věděl, že v těchto místech široko daleko žádná krčma není a že ten člověk vůbec nevypadal na to, že by mu patřil nějaký vůz a místo na koňském hřbetu. Forman mu začal vyprávět svůj příběh, kterému ani sám nemohl uvěřit.
Přestože si tovaryš byl jist, že onomu nebohému muži přeskočilo, vyzval jej, aby se k němu připojil - ostatně má prý také namířeno do Jindřichova. Tak spolu kráčeli bez dalších slov, protože forman si uhlazoval zmatené vzpomínky a tovaryš zrovna ještě netoužil po sbližování se s nějakým podivínem. Když po několika hodinách došli do městečka, k velké tovaryšově radosti se muži rozloučili a forman kráčel ke kupeckému domu, tam kde měl složit do skladu zboží ze svého formanského vozu.
Kupec očekával formana již od včerejšího večera. Seděl za stolem pod podloubím svého domu a zapisoval do knihy zisky z minulých dní.
Zrovna když namáčel pero do kalamáře, spatřil, že před ním stojí zkroušený muž.. kupec se podíval přes jeho ramena a když neviděl vůz, obrátil se na formana s otazníkem v očích. Ten mu začal vyprávět co všechno se přihodilo. To se ví, že nejprve mu kupec nevěřil ani slovo, ale protože se s tímto člověkem znal již řadu let a po celou dobu ho forman nepodvedl, přece jenom zaváhal před vynesením konečného soudu. Nechal si ještě jednou vše a důkladně vylíčit a potom se rozhodl : "Sobrá, chci věřit tomu, že bys mé zboží jen tak neprodal. Třeba na tom tvém vyprávění je přece jenom něco pravdy. Pojedeme spolu na ta místa, možná, že ten čertovský hostinec objevíme a najdeme i mé zboží," řekl kupec a nechal připravit povoz.
Forman se toho dne poprvé usmál a přál si, aby mohl kupci dokázat věrohodnost svých slov. Vydali se na cestu. V Petrovicích se ptali místních usedlíků, zdali neví o hostinci, který by měl stát poblíž cesty ke vsi. Nikdo nic nevěděl. Kromě hostince na kraji vesnice prý široko dakeko žádný není. Přesto oba muži pokračovali v cestě a forman se snažil vzpomenout, kde vlastně odbočil z vozovky. Najednou zvolal : "Tady to je !" Seskočil s koně a obličej přitiskl k zemi. Na kraji cesty byly stopy po koňských kopytech, která vyhrabala dolíky v měkkém povrchu cesty. "Tady se koně zastavili a dusali kopyty !" Radoval se nad důkazem něčeho, co mělo být za okamžik svědectvím ničeho. Oba muži sešli z cesty, ale přestože procházeli celé okolí, nic nenašli.
Ve chvíli, kdy už forman podléhal beznaději, kupec vykřikl : "Něco vidím ! Až tam u lesa ! Je tam stavení !" clonil si dlaní oči před slunečními paprsky. Opravdu. V pozadí se objevila silueta domu, u kterého, jak doufali bude stát formanův vůz. Rychle spěchali za tou nadějí. Jaké
však bylo jejich zklamání, když namísto hostince stála před nimi jakási chaloupka, z jejichž dveří vycházela shrbená žena.
"Copak, kdo to jde navštívit starou opuštěnou ženu ?" chraplavě se zasmála stařena. Muži jeden přes druhého začali vypravovat, proč se octli v těchto místech a žena pokyvovala hlavou. "Žádná hospoda tu nikdy nebyla, to bych o tom musela vědět. Žiju tu už hodně dlouho a znám tu každý kámen a každý strom. Určitě si včera usnul a mezitím tě kradli nějací pobertové", soucitně se podívala na formana. "Ale pojďte na chvíli dál. Přichystám vám něco teplého do žaludku, ať se ohřeje vaše zklamání."
Muži jenom zmateně pokrčili rameny a následovali stařenu do jejího domu. Tam mlčky přijali mísu s polévkou a snažili se nevnímat ženino pokašlávání nad kouřícím hrncem na plotně. Z hrnce vycházela hustá pára, která po chvíli zahalila celou místnost štiplavého mračna. Mužům začala padat víčka, stařenin kašel utichl a mísa s polévkou se převrhla. Země se zachvěla a forman s kupcem se ztráceli ve tmě.
Byla noc. Sovy se zděšeně rozhoukaly, když uviděli u cesty v příkopu ležet dvě bezvládná těla. A vyděsily se ještě více, když se jedno tělo pohnulo a rozespale protáhlo. Forman se probudil a zatahal za rukáv spícího kupce. "Probuď se, příteli. Zřejmě jsme prožili pokračování včerejšího příběhu. Všechno zmizelo. Zůstala jen hlava plná palčivých otázek." Promluvil k zívajícímu kupci.
Potom ještě dlouho seděli v mokré trávě a nahlas přemýšleli, co se vlastně stalo. A protože dosud ani jeden z nich nevěřil na přízraky a zlé čarování, vysvětlení nepřicházelo a tak se jen oba navzájem přesvědčovali o vlastním zdravém rozumu. Smutně se vydali zpátky k domovu.
V Petrovicích, přestože už byla půlnoc a v žádném stavení se nesvítilo, potkali na návsi belhajícího muže. Byl zahalen v černém plášti sahající až na paty. V ruce držel sukovitou hůl a přes ramena mu visel kožený vak. Muž přistoupil k oběma pocestným a oslovil je.
"Vlastně tu na vás čekám a jsem rád, že jste z té šlamastyky vyvázli se zdravou kůží. Mnozí lidé nepřišli jen o majetek, ale i o sebe. Taková je síla ďábelských mocností. I jiným se na úpatí Ďábalského kopce zjevil přízrak nějakého stavení, do kterého když vešli, přišli o vše. Nic se nestalo jen těm, kteří znali pověst této hory a dbali varování. Každý, kdo znenadání spatří v těchto místech nějaké stavení, musí se pokřižovat a poprosit Boha o pomoc. Přízrak se v tu chvíli rozplyne a peklo ustoupí nebi."
Muž shrnul z čela kapuci a okolní tmou probleskla zlatá zář. Potom ukázal holí vzhůru, hvězdy se jakoby přiblížily a tajemný muž zmizel v jejich světle. Kupec s formanem běželi tak rychle k domovu, že jim bušení srdce nedovolovalo uslyšet vlastního slova. Po setkání se záhadnou bytostí vyprávěli každému svou příhodu a uchránili tak mnoho dalších poutníků od neštěstí. Z nich pak někteří, jak se vyprávělo v kraji, také spatřili na úpatí Ďábelského kopce pekelné stavby, které lákaly ke vstupu do zkázy. Čím více z nich znalo tento příběh, tím méně měl ďábel příležitosti pro svá temná čarování. A protože pověsti jsou ve svém tajemnu věčné, mohou se přízraky pekelných staveb v těchto místech objevovat dodnes.

z knihy : Bludný kámen - Povídky z Krnovska
Napsala Irena Šindelářová

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.osoblazsko.cz

Typ záznamu: Легенда
AKTUALIZACE: Leo Dedek (OS Oblík, IC Osoblažsko) org. 56, 24.04.2004 v 20:00 hodin
Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®